Jak vzniká ručně vázaná kniha:
od archu papíru po hotové desky
Knižní blok drží pohromadě dřív, než se objeví desky. Právě proto se každý text na Bavurketoně vrací k pořadí kroků: nejprve papír a jeho vlákno, potom sklad a šití, teprve nakonec potah a povrchová úprava.
Popisujeme postupy, které se dají zvládnout u jednoho stolu s několika nástroji, a zároveň vysvětlujeme, proč se v dílnách dělají tak, jak se dělají. Bez zkratek typu „stačí to slepit“ a bez tajemna kolem řemesla, které je z velké části jen trpělivost a měření.
Papír a směr vlákna rozhodují dřív než nit
Papír vzniká na sítě, po které vlákna odtékají převážně jedním směrem. Tento směr zůstává v archu natrvalo a projeví se pokaždé, když papír navlhne, ohne se nebo se nalepí na jiný materiál. Kniha, u které se směr vlákna neřeší, se pozná i po letech: listy se kroutí, hřbet se otevírá do vlny a desky se po zaschnutí lepidla vytáhnou do misky.
Pravidlo je jednoduché. Vlákno musí u knižního bloku i u desek běžet rovnoběžně se hřbetem. Kniha se pak otevírá lehce, listy padají samy k sobě a vlhkost z lepidla se roztahuje ve směru, kde vadí nejméně.
Jak směr vlákna zjistit
- Ohněte arch nadvakrát bez zmáčknutí, jednou na výšku a jednou na šířku. Menší odpor je ve směru vlákna.
- Navlhčete prstem malý proužek okraje: papír se prohne příčně k vláknu.
- Natrhněte odřezek. Ve směru vlákna jde trhlina rovně, napříč se láme a cuká do stran.
- U kupovaného papíru se dá vyčíst z rozměru v popisu; podtržený nebo zvýrazněný rozměr obvykle označuje směr vlákna.
U textového papíru se osvědčí gramáž kolem 80 až 120 g/m², u předsádek zhruba 120 až 160 g/m². Předsádka je namáhaný spoj mezi blokem a deskami, proto snese o něco silnější a pružnější papír než vnitřek knihy.
Falcování: ze složek se skládá celá kniha
Složka je několik listů vložených do sebe a přeložených v jednom hřbetu. Kniha se neváže po jednotlivých listech, ale právě po složkách, protože sešitý sklad vydrží mnohem víc než jakýkoli lepený okraj. Obvyklá složka má čtyři až šest dvojlistů; při větší tloušťce se vnitřní listy vysunou dopředu a po ořezu se z nich stanou nápadně užší stránky.
Sklad se dělá kostkou z kosti nebo z hlazeného plastu, tahem od středu ke krajům. Sílu je lepší přidávat postupně: první tah srovná polohu, druhý dotáhne ohyb. Ostré přejetí bez srovnání zanechá na papíře lesklou stopu, která se už nedá odstranit.
Pořadí při skládání
- Zkontrolujte směr vlákna a rozvrhněte arch tak, aby vlákno šlo podél budoucího hřbetu.
- Přeložte dvojlist na doraz podle protilehlých rohů, ne podle oka.
- Ohyb nejdřív jen naznačte, srovnejte rohy, teprve pak dotáhněte kostkou.
- Vložte dvojlisty do sebe od vnitřního k vnějšímu a zkontrolujte, že hřbety lícují.
- Hotové složky nechte pod zátěží; papír má paměť a rád se vrací.
U silnějších papírů se hodí hřbet předem nabít tupou hranou, aby vlákna praskla řízeně a sklad nezůstal hranatý. U papíru s výraznou texturou se naopak vyplatí kostku obalit hladkým papírem a povrch tak nezalesknit.
Šití složek a stavba knižního bloku
Šití je místo, kde se rozhoduje o životnosti knihy. Nit prochází skladem každé složky a spojuje složku se sousedními; blok pak drží nezávisle na lepidle. Otvory se značí na složené složky najednou, aby vyšly v jedné rovině: složky se srovnají do bloku, na hřbet se přiloží šablona a linky se přenesou tužkou přes všechny hřbety naráz.
Nejběžnější je šití na tkanice nebo na motouzy. Do hřbetu se udělají dvě až čtyři dvojice otvorů, mezi ně se položí lněná tkanice a nit ji při každém průchodu obtočí. Konce tkanic přesahují do stran a později se lepí na předsádku nebo do desek — právě ony přenášejí váhu bloku do vazby.
Napětí nitě a kličky
Nit se dotahuje ve směru hřbetu, ne kolmo od něj; tahem do strany se prořízne sklad. Na konci každé složky se dělá klička kolem stehu předchozí složky, aby se vrstvy provázaly. Vhodná je lněná nit číslo 18 až 25, navoskovaná včelím voskem: hůř se zamotává a méně klouže v uzlu.
Sešitý hřbet je vždy silnější než přední ořízka, protože se v něm sešla nit. U silnějších bloků se hřbet po sešití lehce zaobluje kladivem s hladkou hlavou, směrem od středu ke krajům, a tím se tloušťka rozloží po celé šířce.
Měkká a tvrdá vazba: co se liší kromě tuhosti
U měkké vazby je obálka přilepená přímo na hřbet bloku a ohýbá se spolu s ním. Kniha je lehká, otevírá se plošeji a snese menší tloušťku, ale hrany se odírají a při násilném otevření zůstane na obálce trvalý zlom. Materiál obálky proto musí mít vlákno podél hřbetu, jinak se roh po prvním zavření zvlní.
Tvrdá vazba pracuje s deskami, které jsou samostatným dílem a s blokem se spojují jen předsádkou a hřbetní výztuhou. Mezi deskou a hřbetem zůstává drážka — právě ta umožňuje desce se otevřít, aniž by tahala za blok. Kniha je těžší, ale namáhání se rozkládá na místa, která se dají po letech opravit bez zásahu do samotného textu.
Kdy se hodí měkká vazba
- Bloky do zhruba dvou centimetrů tloušťky.
- Sešity a katalogy, které se nosí s sebou.
- Práce, u kterých je důležitá nízká váha.
- Vazby s ohýbanou chlopní, kde má obálka pracovat.
Kdy dává smysl tvrdá vazba
- Knihy určené k častému otevírání.
- Silnější bloky, kde by se obálka lámala.
- Alba a knihy s vloženým materiálem.
- Vazby, u kterých se počítá s pozdější opravou.
Koptská a japonská vazba
Koptské šití spojuje složky řetízkovým stehem přímo mezi sebou a rovnou i s deskami; hřbet zůstává odkrytý. Kniha se díky tomu otevírá naplocho a drží polohu, což se hodí u skicáků a notových zápisů. Deska musí mít u hřbetu otvory ve stejné rozteči jako složky a její hrana bývá zkosená, aby se nit neodírala. Nevýhodou je citlivý hřbet: nit je na povrchu, takže se opotřebovává jako první.
Japonská vazba pracuje jinak. Nešije se sklad, ale svazek jednotlivých listů prošitý skrz naskrz několik milimetrů od hřbetu. Vzniká tak pevný a velmi jednoduchý svazek, který ale nejde otevřít naplocho — vnitřní okraj zůstane sevřený. Proto se u ní počítá se širším hřbetním okrajem a hodí se spíš na jednostranné tisky, fotografie nebo listy, které nesnesou skládání.
Praktický rozdíl při plánování
- Koptská vazba potřebuje složky; japonská vystačí s volnými listy.
- Koptská se otevírá naplocho, japonská ne.
- U japonské vazby přidejte k hřbetnímu okraji zhruba 15 až 20 mm navíc.
- U koptské počítejte s tím, že hřbet zůstane vidět, včetně případných nerovností v roztečích.
Lepidla a jejich chování v čase
V ruční vazbě se prakticky pracuje se třemi skupinami pojiv a každá se chová jinak při schnutí, při vlhku i po letech. Volba není otázkou značky, ale toho, jestli má spoj zůstat pružný, jestli se má dát v budoucnu rozebrat a kolik vody smí do papíru vůbec vniknout.
Škrobový a moučný klíh
Vaří se z pšeničného nebo rýžového škrobu, obsahuje hodně vody a schne pomalu. Právě pomalé schnutí je výhoda: papír se dá ještě posunout a spoj lze později rozvolnit vlhkostí, aniž by se materiál zničil. Používá se u předsádek, potahů a při opravách.
Disperzní lepidla
Rychlá, pevná a po zaschnutí pružná. Hodí se na hřbety a na potah desek, kde se čeká trvalý spoj. Zpětné rozebrání je ale obtížné, proto se nehodí tam, kde má být zásah vratný.
Směsi
Kombinace klihu a disperze prodlouží otevřenou dobu a zároveň udrží pevnost. V dílnách je to nejčastější kompromis pro potahování větších ploch, kde se materiál musí ještě chvíli srovnávat.
- Nanášejte tence a od středu ke krajům.
- Vždy podložte odpadovým papírem a po každé ploše ho vyměňte.
- Po slepení nechte dílo v lisu nebo pod zátěží až do úplného vyschnutí.
- Vlhký papír se roztahuje; hotový spoj posuzujte až po zaschnutí.
Výroba desek a volba potahových materiálů
Desky se dělají z lepenky, obvykle v síle 1,5 až 3 mm podle formátu a váhy bloku. Vlákno lepenky musí opět běžet podél hřbetu. Deska bývá o dva až tři milimetry větší než blok na horní, dolní a přední straně, aby ořízku chránila; u hřbetní hrany se naopak nechává drážka široká přibližně tolik, kolik měří tloušťka lepenky.
Potah se stříhá s přesahem asi 15 mm na každou stranu, rohy se zkosí a materiál se zatáhne dovnitř. Nejnáročnější je právě roh: přesah se musí složit tak, aby se materiál nekupil a lepenka se přitom nikde neukázala.
Materiály a jak se chovají
- Knihařské plátno — snese tah, drží tvar rohů, dobře se lepí disperzí, omezeně se čistí.
- Papír na potah — nejlevnější a nejrychlejší, ale hrany se odírají; hodí se v kombinaci s plátěným hřbetem.
- Ruční a barvený papír — výrazný povrch, hůř snáší vlhkost, potřebuje jistou ruku při zatahování.
- Useň — nejtvárnější u rohů a hřbetu, vyžaduje ale ztenčení hran a víc zkušenosti.
U poloplátěné vazby se kombinuje plátěný hřbet s papírovými poli. Vzniká vazba, která je namáhaná v místech s pevným materiálem a úspornější tam, kde na materiál tolik netlačí — a zároveň nejsnáz opravitelná, protože se hřbet dá vyměnit samostatně.
Ořez, hlazení hran a jednoduchá ražba
Ořez srovnává tři strany bloku do roviny. Bez řezačky se dá pracovat ostrým nožem podél kovového pravítka: řezů je víc, tlak zůstává mírný a nůž vede vždy jedna a tatáž linka. Zásadní je držet nůž svisle — už malý náklon se na tloušťce bloku projeví patrným zkosením ořízky.
Po ořezu se hrana ještě uhladí. Slouží k tomu jemný brusný papír na plochém špalku, přejíždějící po celé délce jedním směrem, a nakonec kostka, která vlákna přitlačí zpět. Ořízka se pak méně špiní a nechytá vlhkost.
Slepá ražba bez zlacení
Nejjednodušší dekor vzniká teplem a tlakem, bez fólie. Nahřátý kovový nástroj se přiloží na mírně navlhčený potah a krátce se přitlačí. Výsledkem je tmavší, zapuštěná stopa, která podtrhne strukturu materiálu.
- Teplotu zkoušejte vždy na odřezku stejného materiálu.
- Vlhkost jen naznačte houbičkou; mokrý potah se propálí.
- Tlak držte krátce a rovnoměrně, nástrojem nekruťte.
- Linku veďte podle přiloženého pravítka, ne od ruky.
Oprava poškozených knih: co dělat a čeho se držet dál
U opravy platí obrácené pořadí než u výroby: nejdřív se zjišťuje, co drží, a teprve pak se řeší, co je vidět. Nejčastější poškození je uvolněný spoj mezi blokem a deskami, prasklý hřbet a natržené listy. Ve všech případech je lepší menší, vratný zásah než rychlé zpevnění, které dalšímu ošetření zabrání.
Postup u uvolněné desky
- Odstraňte jen volné zbytky staré lepenky a papíru, nic neodtrhávejte silou.
- Hřbet zpevněte proužkem pevného, tenkého papíru nebo plátna, který zasahuje do obou desek.
- Použijte škrobový klíh, aby byl spoj v budoucnu rozebíratelný.
- Knihu zavřete, vložte do drážek tenké proužky a nechte pod zátěží vyschnout.
Natržené listy
Trhliny se lepí tenkým japonským papírem s natrhaným, nikoli ustřiženým okrajem: rozvláknění spoj rozloží do plochy a přechod zůstane měkký. Průhledné samolepicí pásky do knih nepatří — po několika letech žloutnou, lepidlo prosákne do papíru a zbytek už jde odstranit jen s poškozením listu.
U starých a vzácných svazků má smysl práci vůbec nezačínat a nechat posouzení na restaurátorské praxi. Tyto texty popisují běžné knihy, ne restaurování historických vazeb.
Základní vybavení knihařské dílny
Na první vazby stačí překvapivě málo. Rozhoduje spíš rovná plocha, dobré světlo a možnost nechat práci ležet pod zátěží, než počet nástrojů. Následující seznam vystačí na měkkou i jednoduchou tvrdou vazbu.
- Kostka na sklad — kostěná nebo z hlazeného plastu.
- Šídlo na propichování hřbetů a rovné pravítko s kovovou hranou.
- Ostrý nůž s vyměnitelnou čepelí a řezací podložka.
- Lněná nit, jehla s tupou špičkou, včelí vosk.
- Ploché štětce na klíh a nádobka na rozdělané lepidlo.
- Lepenka na desky, potahový materiál, papír na předsádky.
- Zátěž nebo jednoduchý lis; poslouží i dvě rovné desky a svěrky.
- Odpadový papír na podkládání při každém nanášení lepidla.
Dílnu dělá pořádek v pořadí kroků, ne velikost stolu. Pomůže vyhradit si tři místa: jedno na čistou práci s papírem, druhé na lepení, třetí na schnutí pod zátěží. Materiál se pak nešpiní a dílo neschne tam, kde se zrovna pracuje.
Co na Bavurketoně najdete
Bavurketona je informační projekt o ruční knižní vazbě. Publikujeme psané materiály: popisy postupů, vysvětlení materiálů a jejich chování, srovnání typů vazeb a poznámky k opravám běžných knih. Texty jsou průběžně doplňovány podle toho, jak se jednotlivá témata rozpracovávají.
- Papír, gramáž a směr vlákna
- Falcování a stavba složek
- Šití na tkanice a knižní blok
- Srovnání měkké a tvrdé vazby
- Koptská a japonská vazba
- Klíhy, disperze a jejich směsi
- Desky, drážka a potahové materiály
- Ořez, hlazení hran a slepá ražba
- Opravy uvolněných desek a natržených listů
- Vybavení pro první vazby
Více o záměru projektu a o tom, jak texty vznikají, je na stránce O projektu.
Napište k obsahu webu
Uvítáme věcné poznámky k publikovaným textům — upřesnění postupu, dotaz k formulaci nebo upozornění na nepřesnost. Odpovídáme podle možností a jen na to, co souvisí s obsahem tohoto webu.
Bavurketona
[email protected]
Web nenabízí knihařské zakázky ani objednávky prací. Publikujeme pouze informační texty o ruční vazbě.